Zambie, mírumilovná země jižní části Afriky.
VVS Verměřovice má tu čest spolupracovat na poli výživy zvířat s místními farmáři. Malými i těmi, kteří hospodaří na trochu větší zahrádce, mnohdy čítající několik tisíc hektarů.
O tom, co v Zambii podnikáme, čas od času podáváme report i tady.
Nyní bychom vám ale rádi nabídli knihu. Jmenuje se „Veterinářem pod jižním křížem“. Napsal jí člověk, který v Zambii pár let pracoval, jako veterinář nebo zootechnik na farmě.
Jmenuje se Petr Slavík, i s tituly: MVDr. Petr Slavík, PhD. Petr není známý a vyhledávaný autor bestsellerů, tedy zatím…., jeho kniha je však natolik poutavá a popisující realitu veterináře v Africe, že jsme se rozhodli Vám jí nabídnout k přečtení.
Máme z té knihy opravdu krásný pocit. Vždy je fajn, když se o svůj pocit, je-li pozitivní, můžete poděli s dalšími okolo sebe.
Proto jsme se rozhodli, že celý výtěžek z prodeje knihy zašleme našim malým kamarádům do Dětského domova v Čermné, jako příspěvek na jejich letní tábor.
Tam, pod stany, si třeba na taky na Afriku zahrají…
Jak si knihu objednat? Stačí napsat na vvs@vvs.cz Vaše jméno a příjmení, adresu kam chcete knihu poslat a my Vám ji za 200,- Kč zašleme. Případně se stačí stavit přímo k nám do VVS na recepci.
Úryvek z knihy:
FOTBALOVÝ ZÁPAS CHARTONEL VS. DIAMONDALE
Afričané jsou pohybově nadaní. Jakmile se odněkud ozve zpěv, okamžitě někdo vstane a začne se pohupovat do rytmu a tleskat. Malé děti pořád někde běhají, dovádějí a lezou. A dále je všeobecně známým faktem láska Afričanů k fotbalu, proto vůbec nepřekvapí, že v hospodách se stále sleduje a na farmách hraje místní lokální liga.
Jednou v časném podzimu se na farmě usídlily hyeny. Tedy aspoň jsme si to mysleli. Hyena je vůči člověku velmi plaché soumračné až noční zvíře, a jelikož přes den je všude poměrně ruch, který ustává až pozdě večer, nebyla za dne nikde viděna. Ale něco nám roztrhalo 3 telata a též jsme našli zbytky mladé jalovice.
Hyena je velmi zajímavé zvíře. Ve smečce a vůči menším zvířatům ztrácí svoji plachost a je naopak poměrně agresivní, což je způsobeno tím, že i samice mají vysokou hladinu mužských pohlavních hormonů androgenů a dorůstají proto stejné velikosti jako samci a přebírají i jejich vzhled a chování. To, že mají přebytek mužských hormonů, se odráží i v jejich fyziologii rozmnožování, neboť se jim nevyvíjí sekundární pohlavní znaky. Stydké pysky mají srostlé a mláďata se rodí tak, že na příslušném místě kůže vždy praskne. A jedině podle jizvy můžete bezpečně rozeznat, zda se jedná o samce či samici. Při takových porodech je samozřejmě vysoká úmrtnost jak na straně matek, tak na straně mláďat, což je zase vyváženo velkou intenzitou reprodukce. Další zvláštnost je, že žijí ve smečkách, které vede samice. Mají tedy matriarchát. Obecně se má za to, že to jsou výlučně mrchožrouti. Vůbec to není pravda. Loví o 106.
Psal jsem, že jsme našli zbytky našich zvířat. Ale to není přesné, my našli pouze velké kosti. Hyena se vyznačuje tím, že sežere všechno. Tedy opravdu všechno, co se sežrat dá. To je rozdíl oproti supům. Mám za to, že supi a marabu mají nějaké svoje sociální sítě či co, a dokážou hacknout i můj počítač. O tom, že supi věděli, kdy která kráva bude rodit, a srocovali se na blízkém stromě čekajíc na placentu, už jsem psal. Jakmile se v krajině objeví mrtvé zvíře, začnou se tam vcelku neomylně slétat též. A je to opravdu otázka několika minut a jsou jich tam desítky. Mimochodem jsem kvůli supům nemohl pro léčení skotu používat preparáty s diclofenakem, neboť ten je pro supy jedovatý a mohli by se otrávit i z mršiny zvířete, kterému bylo léčivo předtím podáno. Za odpoledne „rozeberou“ krávu vážící 600 kg. Jenže jdou pouze po měkkých tkáních. Logicky, nemají zuby. Takže například kůže zbude. Po hyeně však nezbude vůbec nic, kromě velkých kostí.
Majitel farmy z toho byl ve velikých starostech. Tudíž jsme domluvili, že nastražíme lest - až uhyne na kravíně nějaké zvíře, tak ho odvezeme dozadu na pastviny, kde byly vodní nádrže na zavlažování, tam ho necháme, přidáme fotopast a zjistíme, co nám to tu řádí. Počkali jsme tedy na úhyn krávy.
Ten den, bylo to v neděli, říkám svému pobočníku Mathiasovi „…takže zavoláme traktor, odvezeme nebožku krávu k nádrži a zřídíme past.“ A Mathias na to, že tedy zítra to uděláme, ale já trval na tom, abychom to udělali dnes, neb nechci, aby nám zbytečně mrtvé zvíře leželo na kravíně. Zavolali jsme traktor s vlekem a nakladač a jeli několik km přes celou farmu k nádržím. Tam nebožku krávu vyklopili do trávy a poblíž zatloukli kůl pro fotopast. Mathias byl čím dál tím nervóznější, až jsem se zeptal, co se děje. A on nato, že dnes se ve vesničce hraje velký fotbalový zápas Chartonel versus Diamondale. Pochopil jsem tedy vážnost situace a rychle to dodělal. Oba jsme do fotopasti zamávali a hurá na fotbal.
Diamondale byla veliká bohatá farma nedaleko od nás. Orientovali se ale výhradně na rostlinnou výrobu a zaměstnávali více lidí. Uprostřed naší největší vesničky byl travnatý palouk, na němž se hrál fotbal, toho dne pečlivě sesekán a uhrabán. Pochopil jsem, na co po mě v týdnu chtěli stájníci pytel vápna, neboť čáry zářily bělostí. Jedna branka byla nově podepřená, co na tom, že byla bez sítě. V těchhle vesničkách se toho příliš neděje, a tak například mše v kostele má kromě náboženského též velký význam společenský a o fotbalovém zápasu ani nemluvě. Sešla se tam samozřejmě úplně celá vesnice a přišli i přespolní. Objevil se i nějaký stánkař, který ze starého auta vytáhl kotel, začal vařit kukuřici a tajně prodávat alkohol. Sjeli jsme s Mathiasem autem ze silnice a zaparkovali přímo proti hřišti, abychom mohli hru sledovat z korby. Okamžitě se k nám vyšplhalo několik lidí, kteří měli na kravíně nějakou funkci, čímž chtěli dát ostatním najevo společenskou důležitost. Na kapotu se usadily děti. Hrálo se od dvou hodin, čili asi tak ve 14:20 přijel traktor s vlečňákem a z něj vyskákalo celé reprezentační družstvo Diamondale. Coach vylezl z kabiny, s každým si potřásl ruku a jakmile mě tam uviděl, přišel i ke mně. Ačkoli já ho v životě neviděl, on přesně věděl, kdo jsem a jak se jmenuji a pravil, že pokud si chci vsadit a nechci přijít o peníze, tak jedině na družstvo Diamondale.
„Hvízd!“ a hrálo se. Kdo neviděl, neuvěří. Atmosféra jak na finále mistrovství světa. Rozhodčí pouze jeden. Po chvilce říkám Mathiasovi „Já tam snad půjdu dělat čárového, vždyť padá jeden out za druhým.....“ „Bwana, to nic, to bylo jen kousek, jen bychom to zdržovali,“ a faul, penalta a prohráváme 0:1. K autu se přitočí borec, co mi dělá zahradníka a nabízí ke koupi marihuanu (levně). S díky odmítám a vida, propásl jsem gól. Vyrovnáno 1:1, obecenstvo je rozdělené na domácí vpravo a přespolní vlevo. Najednou asi v polovině hřiště vběhne na plac kachna a za ní káčata. Hra nabírá na rychlosti a hráči se s jistotou sobě vlastní kachně vyhýbají a k úhoně nepřišli ani mladí a už je na druhé straně a zabíhá do davu. Out, definitivní a odpískaný. Míč vylétl směrem ze hřiště a trefil nějakého tatínka s dítětem v náručí. To spadlo na zem. Dav zahučel a strnul. Dítě se rozplakalo a už je tu jeho matka, která ho zvedá a kontroluje. Pak ho staví na malé nožky, bere koště a hlava nehlava buší na hřišti do nebohého tatínka, protože tak špatně hlídá. Pochopitelně k velkému pobavení všech přihlížejících. Po chvilce je koště zlomeno, maminka odchází ze hřiště, bere dítě a mizí v davu. Vhazování a hraje se dál, ale ouha, kachna s kachňaty si to namířila zpět, hráči uskakují, míč létá sem a tam, kachna opět úspěšná mizí v davu na druhé straně.
Hra pokračuje. Nakláním se k Davidovi, vedoucímu provozu dojírny a říkám „David, vždyť už je tam třetí jasnej ofsajd.....“ „...Nooo bwana, jeden jsem asi taky viděl, ale to víš, rozhodčí je tam sám…“ A už je poločas, na hřiště vbíhají děti v několika skupinkách a začíná zápas v minifotbalu. Mezitím se trenéři radí s mužstvem a ladí strategii, co a jak dále. Pak přijde coach z Diamondale společně s naším k mému autu a že se mnou chtějí mluvit o samotě. Což je tady problém, ale jdem za traktor. Pánové mě přišli požádat, abych jim pískal druhý poločas, dodalo by to utkání mezinárodní rozměr. S díky odmítám, neb jsem pouze fotbalista teoretik. Pánům to však zdůvodňuji svým pracovně-právním vztahem s farmou a tudíž nemohu garantovat nestrannost.
Výkop a hrajem. Vlevo za brankou je nějaká vřava....a už je to jasné, převrhli kotel s kukuřicí. Seskakuji z auta a jdu se tam podívat, zda to někoho neopařilo a už proti mně běží hlouček dětí, každé v ruce ukořistěnou kukuřici a pronásleduje je stánkař. Takže fajn, vše v pořádku, aspoň nemusím nikoho vézt do nemocnice. Zápas jsme prohráli 1:3, ale zážitek k nezaplacení. Příště přijdu zas.
No a co mezitím hyena? Druhý den jsme jeli na kontrolu návnady. Jak se dalo předpokládat, kráva zmizela. Tedy ne celá, něco tam přece jen zbylo. Odmontovali jsme fotopast a já se pokoušel zorientovat ve fotkách. Nejdříve já a Mathias, pak nějaké děti, potom někdo kdo šel na ryby, pak dlouho procházelo stádo krav, pak přiletěl sup, a další dva a dalších deset, pak šel ten někdo z ryb a odehnal supy. Pak přišla noc a fotopast fotila, fotila a fotila a bylo vidět pouze černočernou tmu. Mathias pravil, že vzhledem ke zbytkům kůže soudí na něco jiného než hyena. Na druhou stranu jich nemohlo být hodně, neboť velké smečky by si zajisté někdo všiml. Mohly být třeba jen tři nebo pět a v tom případě sežerou nejdříve to lepší a zbytek včetně kůže nechají supům. Vzhledem k tomu, že jsme již další roztrhaná zvířata nenašli, případ zůstal neuzavřen a příroda si v tomto případě svoje tajemství zachovala.
